Matěj Hejda: Práce plavčíka v USA může být náročná, ale to cestování za to stojí!

Matěj Hejda díky práci plavčíka procestoval středozápad USA, foto: archiv Matěje Hejdy
Matěj Hejda díky práci plavčíka procestoval středozápad USA, foto: archiv Matěje Hejdy

Byl několikrát na léto v Americe a prožil dokonce rok v Kanadě. Přesto byla pro Matěje Hejdu největší školou práce plavčíka v americkém hlavním městě Washingtonu D.C. Poprvé se rozhodl odjet pracovat do USA po ukončení bakalářského studia. Rozhodně toho nelituje a od té doby doporučuje vycestovat každému, kdo má tu možnost.

Když ses rozhodoval odjet na léto do zahraničí, byla Amerika první volba?

Řekl bych, že první. V Evropě jsem vždycky hodně cestoval s rodiči. Navíc tady člověk žije, může vyjet kamkoliv v podstatě hned. A Asie mě v té době ještě příliš nelákala. Navíc jsem potřeboval něco udělat se svojí angličtinou, kterou jsem se v českých školách ani na kurzech nebyl schopný pořádně naučit. Asi jsem potřeboval být hozen do vody, jak se říká. Volba plavčíka u mě dostala přednost, protože jsem tenkrát studoval tělesnou výchovu na pedagogické fakultě a plaval jsem často a rád. Navíc jde o práci venku. Rozhodně výběru vůbec nelituji. Řekl bych, že oblast D.C. je klidnější. Člověk se podívá po okolních městech, kde zjistí, že všechny jsou až na výjimky skoro stejné a začne ho lákat hlavně ta příroda západu.

Krajina Utahu se mění téměř na každém kroku, foto: archiv Matěje Hejdy
Krajina Utahu se mění téměř na každém kroku, foto: archiv Matěje Hejdy

Co všechno bylo potřeba vyřídit, abys mohl do Ameriky odjet jako plavčík?

Pokud člověk jede přes společnost, tak je to samozřejmě mnohem snazší. Tenkrát jsem si vybral Guards.cz, která mezi českými patří určitě k těm menším. Mohu ji ale vřele doporučit, protože právě tím rodinným prostředím všechno probíhalo jednoduše. Se vším vám poradí. I když jsem tenkrát s angličtinou ještě bojoval, tak díky jejich pomoci to nebyl žádný výrazný hendikep a celé to papírování bylo snadné. Člověk musí samozřejmě podstoupit několikadenní kurz záchranáře, který se skládá jak z teorie, tak z praxe. Praktická část je opravdu jednoduchá. Až mě překvapilo, že i ne moc zdatný plavec ji zvládne udělat. Na konci teoretické části pak člověk píše test v angličtině. Pak už si jen koupí letenku a může vyrazit.

Nebál ses odjet úplně sám?

Já hlavně poprvé letěl v letadle, toho jsem se asi bál víc, než toho pobytu tam. Za pár minut cesty do Londýna to ale bylo v pohodě. Teď už lítám přes oceán téměř každý rok, ale jednou je to vždycky poprvé. Nikoho jsem tam neznal, jen jednoho supervizora, kterého jsme měli na kurzu. Odstupem času si myslím, že to byla obrovská výhoda. Když tam člověk jede s někým, tak se má o koho opřít. Takhle si musí většinu věcí obstarat sám a angličtina se pak zlepšuje od prvního dne.

Měl jsem zajištěné místo, kde budu s dalšími plavčíky bydlet a na jakých bazénech během týdne sloužit. Ostatní věci už byly jen na mně. Zařídit si dopravu do práce, účet v bance, social security number a řada dalších věcí. V prvních týdnech moc volného času není, po práci nebo před prací má člověk řadu věcí na vyřizování. Je rád, když dorazí v devět domů, stihne si uvařit a mrtvý jde spát. To se postupem času ale zlepšilo. Navíc jsem bydlel s dalšími šesti plavčíky – pět Bulharů a jeden Polák. Ti tam už dva týdny pracovali, takže mi i poradili. První čtyři týdny jsem nepotkal jediného Čecha, takže kromě telefonátů domů jsem česky vůbec nemluvil, což bylo přesně to, co jsem potřeboval. Pak samozřejmě ve městě, jako je Alexandrie (u Washingtonu), potkáte další Čechy, ale v tom začátku mi to myslím pomohlo tam být sám.

Cestování byla zasloužená odměna, foto: archiv Matěje Hejdy
Cestování byla zasloužená odměna, foto: archiv Matěje Hejdy

Byla práce hodně náročná?

To hodně záleží na bazénu. Jsou místa, kde má člověk klid, moc lidí tam nechodí. Stará se jen o chod bazénu, úklid a obsluhu. Jinde musí být naprosto soustředěný celý den. Záleží hodně, jestli jde o bazén, který patří celé komunitě lidí nebo je to jen bazén, který patří k nějakému domu a mohou do něj lidé, kteří v něm bydlí. To, že jsem sloužil na víc místech, mělo výhodu v tom, že práce nebyla tak stereotypní. Na druhou stranu, když má člověk svůj bazén, tak ty lidi tam pozná daleko líp. Já byl všude vlastně takový záskok.

Měl jsi během léta čas aspoň trochu cestovat?

Během léta moc ne. Hlavně první měsíc a půl každý dost bojoval o hodiny, aby si mohl vydělat na závěr léta. Takže 55-60 hodin týdně člověk pracuje a má jeden den volna. S tím se nikam moc nepodívá. Byl jsem jen v centru Washingtonu a na jednom výletě asi dvě hodiny z města na západ, jinak jsem se pořád pohyboval v okolí práce a bydlení. V druhé půlce už to bylo lepší. Podívali jsme se do New Yorku, začali plánovat cestování na září a člověk se jen nesoustředil, aby odpracoval co nejvíce hodin. Začal jsem si to pak víc užívat.

Gejzíry Yellowstoneského národního parku, foto: archiv Matěje Hejdy
Gejzíry Yellowstoneského národního parku, foto: archiv Matěje Hejdy

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi tam nějakou partu?

U mě bylo důležité, že v půlce léta mě firma převelela na jiné místo, kde vyhodili dva ruské plavčíky. Tudíž jsem o tu první partu přišel a na druhém místě už to tak dobré nebylo. Během toho léta ve volném čase člověk spíš relaxuje, kouká na filmy, chodí cvičit. Občas jsme vyjeli na nějakou party, ale my zrovna nepatřili k těm, co by chodili často.

Jednou jsme byli na největší diskotéce v centru Washingtonu. Člověk tam nemusel tancovat ani pít, stačilo se jen dívat. Byla to docela sranda. Tak obrovské prostranství plné tančících lidí jsme ani jeden z kluků neviděli. To podotýkám, že mezi námi byli Bulhaři, kteří žijí taneční hudbou. Sranda byla pozorovat styl tance. Před dvěma třemi roky tu nikdo neznal tanec Twerk a tam tak tancovala snad každá druhá holka opřená o zábradlí. Já to předtím nikdy neviděl, proti českému poskakování je to rozdíl o 180 stupňů. Většina těch holek byly černošky, kolem nich se motaly stovky kluků. Abych to neprotahoval, místo celého večera jsme tam strávili tak dvě hodiny a spíš civěli.

Byla to tvoje první návštěva Ameriky. Zažil jsi nějaký kulturní šok?

Těch šoků bylo víc. První věc byla obrovská auta, to člověk viděl hned na letišti. Zadruhé to, jak se na ulicích nikdo nepohybuje pěšky. V obydlených čtvrtích jsou chodníky absolutně prázdné. V té lokalitě, kde jsem bydlel, jsem mohl jít třeba i 15 minut a nepotkal jsem člověka. Všichni v autech. I když jedou 200 metrů na nákup, tak šup do auta. Občas si tam někdo jde do parku zaběhat, takových je dost, ale že by někdo chodil do práce nebo nakoupit pěšky, to vůbec. Možná je to také dané tím, v jaké se člověk vyskytuje lokalitě. Obyvatelé Virginie a Marylandu patří k těm klasickým Američanům, které zná člověk z televize. Na bazén chodili občas slušně řečeno hodně nesportovní lidé. Na druhou stranu ne všude je to stejné, na západě jsou lidé daleko aktivnější. Takže nejde soudit komplexně, to vůbec. Já si pořídil kolo a všude jezdil na něm. Do práce, nakoupit, všude.

Městečko Jackson Hole má nenapodobitelnou atmosféru, foto: archiv Matěje Hejdy
Městečko Jackson Hole má nenapodobitelnou atmosféru, foto: archiv Matěje Hejdy

Je něco, na co sis nemohl zvyknout?

Asi nákupy v obchodech. Zaprvé koupit něco v menším balení je poměrně problém. Zadruhé člověk naházel do košíku plno věcí, měl nějakou představu o ceně a ta pak najednou byla úplně jiná. Jak na věcech není uvedená daň, tak to člověka vždycky zaskočilo. Benzínka to samé. Tady člověk natankuje a jde platit. V Americe funguje prepay systém, takže se tankuje až po zaplacení. Pamatuju si, jak jsem poprvé přijel na benzínku a asi patnáct minut řešil, jak vlastně natankuju. Jsou to takové drobnosti. V bance vám nabídnou debetní kartu, která je vám ale téměř k ničemu. Bez kreditní karty si člověk nezamluví hotel, nekoupí lístek na bus, nekoupí letenku, nic. Proto je vždycky lepší se pořádně informovat, jak to  v bance chodí, než něco podepíšete.

Když jsi skončil práci, jel jsi cestovat do středozápadu USA. Proč právě tam?

Asi protože tam nejezdí tolik lidí jako do Kalifornie, která je natřískaná turisty z celého světa. Středozápad těch krás nabízí ještě daleko víc. Chtěl jsem za přírodou. Amerických měst jsem viděl řadu – od krásného Chicaga až po ošklivý Baltimore. Příroda je ale ten důvod, proč v Americe cestovat.

Co pro tebe byl největší zážitek?

Utkání amerického fotbalu přímo na stadionu 🙂 Ne, samozřejmě příroda. Hodně se mi líbil národní park Yellowstone a Grand Teton. Oba parky hodně připomínají kanadskou přírodu. Koncem září už je tam poměrně zima, hodně divokých zvířat. Třeba medvědy jsem viděl několikrát. Byla tam nádherná příroda a velké množství tras na výlety. V některých místech minimum lidí, opravdu hodně podobné kanadské přírodě. Samozřejmě národní park Arches je také krásný. A národní park Canyonlands není sice tak známý jak Grand Canyon, přesto neuvěřitelně rozsáhlý a výhled je na něj opravdu nádherný. Celkově stát Utah, co se týče přírody, toho podle mě má nejvíc co nabídnout ze všech států USA. Na každých 50 kilometrech se mění reliéf krajiny. Nádhera! Jeden národní park vedle druhého… Jednu chybu to cestování ale mělo – nepodívali jsme se do Antelope Canyonu. Je tedy jasné, že se do té oblasti budu muset jednou vrátit!

Národní park Canyonlands, foto: archiv Matěje Hejdy
Národní park Canyonlands, foto: archiv Matěje Hejdy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *